Příběh z Ostravy
Roman z Ostravy
Roman se o své pozitivitě dozvěděl, jak sám tvrdí, čirou náhodou. Nechal se testovat spíše z preventivních důvodů. Bohužel pak místo negativního výsledku, který očekával, vyslechl výsledek opačný. Byl to pro něj velký šok. Jelikož měl Roman v té době zdravotní komplikace, které vyžadovaly hospitalizaci v nemocnici, byl převezen do pražského AIDS centra na Bulovce. Zde ležel cca. 1 měsíc, odtud byl pak propuštěn do domácí péče.
Rodina se o jeho diagnóze dozvěděla v den, kdy nastoupil léčbu v Praze. Matka ho v nemocnici byla hned první den navštívit. Na návštěvě mu sdělila, že odjíždí k babičce a od té doby ji neviděl. Pouze jedinkrát ji pan Roman sám navštívil u ní doma. Návštěva však probíhala tím způsobem, že matka po něm vše intenzivně dezinfikovala a dala mu místo klasických příborů k jídlu plastové, které pak mohla ihned vyhodit. Měla z něj strach. Oba rodiče se Romana straní, neudržují s ním žádný kontakt. Zřejmě se bojí se, že by ve spojitosti s ním mohli přijít o práci.
Roman nemá svého obvodního lékaře a veškeré věci týkající se jeho zdravotního stavu proto řeší prostřednictvím AIDS centra, kde je také evidovaný. Zmiňuje situace, které se mu v souvislosti s jeho zdravotním stavem přihodily:
Když ho trápily v noci opakovaně horečky, rozhodl se vyhledat nejbližší pohotovost. Doktor k němu přistupoval s odstupem, odmítl se mu podívat do krku a poslal ho do nemocnice. Roman se tehdy cítil, jakoby se ho doktor štítil.
Šokoval ho také přístup zubařky, se kterou se setkal, když prožíval nesnesitelné bolesti zubů. Tenkrát kvůli tomu nejprve kontaktoval svou lékařku z AIDS centra, která mu vyjednala ošetření u zubaře přímo v nemocnici. Roman se dostavil do ordinace o deset minut později a bylo mu mezi dveřmi sděleno, že z tohoto důvodu mu nebude poskytnuto ošetření. Roman naléhal a byl téměř na zhroucení. Bolesti byly opravdu velké a už si nedokázal představit, že by měl další den čekat na ošetření. Postup lékařky byl však velmi nestandardní. Nabídla mu, že ho ošetří přímo na chodbě, jelikož dezinfekce ordinace by byla velmi časově náročná a na chodbě to prý bude rychlejší. Romanovi nezbylo než souhlasit. Neměl na výběr. Přímo na chodbě před ordinací dostal injekci, sestra mu podržela hlavu a lékařka mu po dlouhých cca. 35 minutách zub nakonec vytrhla. Nutno podotknout, že během zákroku kolem chodili ostatní návštěvníci nemocnice a také personál.
Zpětně Roman hodnotí takový přístup jako opravdu necitelný a nevhodný. Tehdy byl však rád, že se zbavil bolesti. Dále pak tuto nepříjemnou situaci neřešil.
Co se týká zaměstnání, je Roman velmi obezřetný a nikomu ze svých kolegů o své diagnóze nevykládá, ani se zbytečně nesvěřuje. Je toho názoru, že společnost díky nízké informovanosti není stále na takové úrovni, aby byla schopna lidi HIV pozitivní beze strachu respektovat ve svém okolí a to ať už po pracovní, osobní či jiné stránce.
