Příběh policisty
Marek – policista
Už od dětství si přál stát se policajtem. V září 2007 se jeho sen splnil: nastoupil do služby. Řada věcí už od počátku nebyla zcela ideální, práce ho ale zcela pohltila. Vnímal ji spíš jako poslání, ve kterém nesmí zklamat ostatní ani sebe. Kolegové i nadřízení si vážili jeho motivace a byli s ním spokojení. V příštích třech letech postupně vystřídal tři oddělení pořádkové služby. Začínal nejdříve na oddělení hlídkové služby, následně působil na středočeském obvodním oddělení a nakonec se dostal na oddělení ochranné služby policie.
V srpnu 2010 bylo diagnostikováno, že se nakazil HIV. Protože v jeho životě nebylo moc okamžiků, kdy by k přenosu viru mohlo dojít, ví s určitostí, jak a od koho se nakazil. Ukázalo se, že k tomu, aby se člověk stal HIV pozitivním, není třeba střídat každý týden partnera nebo si píchat drogy. Někdy stačí jediná lehkomyslnost.
První měsíce života s HIV byly těžké. Připadal si nečistý, ponížený, měl problémy komunikovat se svým okolím. Svěřil se jen několika nejbližším lidem. Útěchu našel v práci. Pracoval přesčas, ještě víc než kdy dřív se snažil ostatní přesvědčit, že je jako policajt dobrý. Že by jakožto osoba HIV pozitivní mohl mít s dalším výkonem služby problém, ho napadlo. Věc ale konzultoval se svou ošetřující lékařkou a ta jej ujistila, že vzhledem k jeho zařazení nepředstavuje jeho práce riziko ani pro něj, ani pro ty, kdo se s ním v práci budou setkávat. Přenos viru byl podle lékařky prakticky vyloučený. Proto se rozhodl v práci o své nemoci mlčet.
Informace o HIV se ale mezi jeho kolegy záhy dostala. Začala se šířit dále a kolegové, ke kterým se dostala, se k němu začali chovat odtažitě. Za několik týdnů informace doputovala až k jeho veliteli, který ho poslal na mimořádnou zdravotní prohlídku k policejnímu posudkovému lékaři. Samotná prohlídka trvala jen několik minut. Lékař mu oznámil, že si jeho diagnózu ověřil s jeho ošetřující lékařkou. Jeho kariéra u policie tím končí. Lékař vydal posudek o jeho zdravotní nezpůsobilosti k službě. V návaznosti na tento posudek rozhodne jeho velitel o jeho propuštění ze služby. Lékař mu ještě řekl, že se proti rozhodnutí samozřejmě může odvolat, ale nemělo by to žádný smysl a celá situace by se tím jen vyhrotila – musí přece pochopit, že pro své okolí je coby HIV pozitivní nebezpečný.
On sám se sice nebezpečný necítil, pocit vlastního selhání a ponížení v něm však převládl. Ne, na to, aby se s policií soudil, opravdu nemá sílu.
Až mnohem později se dozvěděl, že posudkový lékař si jeho zdravotní stav skutečně ověřil u ošetřující lékařky, ta ale lékaři řekla, že v jeho případě by infekce výkonu služby nebránila. Předpisy, na základě kterých se zdravotní způsobilost určuje, jsou sice neurčité a mnohdy nespravedlivé, ale i na jejich základě mohl ošetřující lékař dojít i k opačnému závěru – tedy že ve službě pokračovat může. Musel by jen chtít.
Jeho služební poměr skončil s okamžitými účinky. Luxus výpovědní doby, nebo dokonce odstupného, příslušníci v tomto případě nemají. Zároveň musel opustit svůj služební byt. Do několika dní se ocitl na ulici, bez práce i bez peněz. Trápení, které měl předtím sám se sebou a se svým zdravotním stavem, to jen zesílilo.
Trvalo víc než rok, než se odvážil o svém případu mluvit. V novinách se dočetl o obdobném případu z Polska, kde se ústavní soud zastal policisty, který byl propuštěn kvůli HIV, a zrušil předpisy, které HIV pozitivním ve službě u policie bránily. Našel si pro bono právníka, svůj případ nabídl novinářům a obrátil se na policejní ombudsmanku i na veřejného ochránce práv.
Oba ho podpořili v tom, že se stal obětí diskriminace. To však nijak neubralo na pocitu křivdy a lítosti ze ztráty zaměstnání, které pro něj bylo vším. Ten pocit je stále s ním, stejně jako jeho infekce. Čeká ho dlouhý boj.
