7. 7. 2015 Šest z deseti případů HIV infekce v USA pochází od osob, které o vlastní nákaze vědí, ale nejsou příjemci žádné lékařské péče.
Naopak, podle nedávné studie publikované v Journal of the American Medical Association, mezi příjemci zdravotní péče je přenašečem viru až každý dvanáctý infikovaný.
Studie uvádí, že pravděpodobnost přenosu viru u osob s antiretrovirovou léčbu (ART) je o 94% nižší, než u osob bez jakékoliv zdravotní péče. U infikovaných bez ART, kteří jsou však příjemci alespoň určité lékařské péče, je, v porovnání s nediagnostikovanými osobami, riziko přenosu viru nižší, a to až o 60%. Podle jiné studie je úroveň virové zátěže jedné ze čtyř (až pěti) nakažených osob více než 1500 kopií viru/ml. Toto číslo znamená vysokou pravděpodobnost přenosu viru na jinou osobu (při rizikovém chování).
Studie své odhady založila na využití matematického modelu a pracovala s daty pocházejícími z amerického národního HIV Surveillance Systemu, jenž sebraná v rámci projektu Medical Monitoring Project. Matematické modelování těchto dat umožní vědcům odhadnout proporcionální rozdělení mezi osobami v populaci, které: byly diagnostikovány jako HIV pozitivní, byly diagnostikovány a jsou příjemci určité lékařské péče, osoby diagnostikované s ART a osoby diagnostikované ve fázi virové suprese („viraly supresssion“).
Podle aktuálních odhadů žije ve Spojených státech 1,148,200 osob s HIV. Z tohoto počtu je pak podle vědců 82% osob diagnostikovaných, 37% osob s diagnozou je pod pravidelným lékařským dohledem, 32,5% osob podstupuje ART a u 25% došlo v důsledku pravidelné ART ke snížení virové nálože v organismu na minimum, tzn. stav tzv. „virální suprese. Odhady jsou přitom velmi podobné odhadům z let minulých.
Odhady o přenosu HIV se dále opírají o údaje z National HIV Behavioural Surveillance System, který disponuje daty získanými v průběhu pěti letého výzkumu mezi HIV pozitivními osobami s rizikovým chováním (intravenozní užívání drog a rizikové sexuální chování).
Odhadovaná míra přenosu viru („transmission rate“) je podle studie 3,9 přenosů na 100 jednotlivců/rok. Tato míra je přitom vyšší u nediagnostikovaných osob – 6,6 přenosů/rok. U osob diagnostikovaných, ovšem bez lékařské péče, je odhadovaná míra 5,3 přenosů/za rok (riziko přenosu je nižší o 19%).
Matematickým modelováním dále vědci dospěli ke zjištění, že 18% HIV+, u kterých infekce nebyla diagnostikována, je zdrojem až 30% nových infekcí a 45% HIV+, kteří byli diagnostikování, ale nepřijímají pravidelnou zdravotní péči, jsou zdrojem až 61% nových infekcí.
37% pacientů, kteří naopak jsou pravidelnými příjemci lékařské péče, je zdrojem pouze 9% nových případů infekce, to představuje míru přenosu 2,6 přenosů/rok. Tento fakt svědčí o pozitivním dopadu a preventivním účinku „setrvání“ v lékařské péči. Většina nakažených osob v USA, které jsou v pravidelné lékařské péči, podstupuje antiretrovirovou léčbu. Osoby, které by byli v „prosté péči“ bez ART, je pouze nízké procento (cca 4%).
U osob s ART, avšak ne ve stavu virové suprese (tj. cca 8% z HIV+ populace), je míra přenosu 1,8 přenosů/ rok. Mezi HIV+ ve stavu virální suprese (25% z HIV+ populace) je míra přenosu 0.4/rok. Jelikož lze však identifikovat více osob ve stavu virální suprese než naopak, jsou tyto osoby zdrojem 2,5% všech infekcí. Lidé na ART bez stavu suprese jsou pak zdrojem 3,3% všech infekcí..
Ve srovnání s nediagnostikovanými osobami je mezi osobami v pravidelné lékařské péči o 61% nižší pravděpodobnost přenosu, mezi příjemci ART je tato pravděpodobnost nižší o 73%, mezi osobami ve stavu virové suprese až o 94%.
Matematický model umožnil také odhadnout efektivitu jednotlivých „fází“. Podle modelu přejdou li diagnostikovaní pacienti z „prosté“ péče na ART, pravděpodobnost přenosu klesne o 30%. Ve stavu virální suprese klesne pravděpodobnost až o 78%.
Výzkumníci dále odhadují, že způsobem nákazy HIV je v 58% HIV rizikový homosexuální sex mezi muži. Nejvyšší procento nakažených osob představují lidé ve věku 35-45 let (32%). Mladí lidé ve věku 25-34 let mají pak nejvyšší „frekvenci“ přenosu (6,2 přenosů/rok, což je ovšem způsobeno i jejich nižším počtem v populaci).
Zajímavým faktem, který vyplývá ze studie, je zjištění, že lidé snižují své rizikové chování ve chvíli, kdy nastoupí ART léčbu. To je v rozporu s hypotézou, podle které lidé s ART nebo ve stavu virové suprese se naopak chovají rizikověji, protože se cítí zdravější nebo bezpečnější.
Opak se však zdá být pravdou. 16% osob s ART a 10,5% osob ve stavu suprese sice přiznalo rizikový sex s HIV negativním partnerem (nebo partnerem, jehož status neznali) v minulém roce, u osob bez lékařské péče jde však o 51%, u nediagnostikovaných osob jde pak odhadem až o 62%.
Diagnostikované osoby bez péče měly také v posledním roce více sexuálních partnerů – v průměru 8,8, než nediagnostikované - v průměru. U osob v „prosté“ péči byl průměr 3 partneři, u osob s ART 2 partneři.
U diagnostikované osoby bez péče je odhadována také dvakrát větší pravděpodobnost injekčního užívání drog (a sdílení jehel s více lidmi) než nediagnostikovaná (12,2% versua 6,3%). Ve srovnání s tím u příjemců lékařské péče jde pouze 0.9%. To je způsobeno kombinací faktorů: 1) uživatelé drog jsou častěji testováni na HIV v rámci preventivních programů 2) nepravidelné lékařské péči znamená stížený přístup ke sterilním jehlám.
Třeba je však opět zdůraznit, že výstupy studie jsou výstupem matematického modelování a nelze zcela vyloučit nesrovnalosti v odhadech. Výzkum se prakticky zaměřil na nejcharakterističtější vzorek populace – osoby diagnostikované, které nejsou příjemci péče. Za příjemce péče pak byla počítána osoba, navštívila li lékaře alespoň jednou během prvních čtyř měsíců v roku. Takovéto kritérium však může vyloučit některé jednotlivce, nebo i ty osoby, které léčbu nastoupili a následně nedokončily, z léčby vypadly.
Faktem nicméně zůstává, že téměř polovina (45%) osob diagnostikovaných s HIV v USA není v pravidelné péči, což je velký kontrast s UK, kde je evidováno 95% diagnostikovaných osob v péč v posledním roce a 88% osob na ART.
Studie dále odhaduje, že až 31% z HIV pozitivních osob má detekovatelnou virovou nálož bez ohledu na fakt, zda jsou či nejsou na ART. „Detekovatelný“ však nemusí nezbytně znamenat infekční, či pouze marginálně, je-li virová nálož pouze několik stovek kopií viru/ml.
Jiný nedávný výzkum se snažil odhadnout proporci HIV pozitivních pacientů v US v péči, kteří mají virovou nálož 1500 kopií/ml (tato míra je chápaná jako prahová, potřebná pro přenos infekce. Míra byla stanovena na základě 15 leté studie vedené v Ugandě). Výzkum se zaměřil na specifickou skupinu pacientů na 6 HIV klinikách během pěti let od dubna 2009 do března 2014. 90% účastníků studie bylo již na ART na počátku studie nebo léčbu nastoupilo během této doby.
V průměru měli pacienti po 23% času studie virovou zátěž nad 1500. To zda pacienti přijímali ART již na počátku studie nepřineslo velký rozdíl. I u těchto pacientů byla nálož nad 1500 po 21% času studie. Avšak, pacienti, kteří již měli zátěž pod 1500 na začátku studie strávili pouze 10% času se zátěží nad infekční hranicí.
Britská studie, která by využila podobnou metodu prozatím nebyla zrealizována. V roce 2012 však bylo ve Velké Británii 14 600 pacientů (z celkového odhadovaného počtu 74 500) , kteří byli diagnostikováni, alespoň jednou absolvovali po-testovou a nenacházeli se ve stavu virové suprese (tj kolem 20%). Toto číslo zahrnuje i pacienty, kteří jsou pod pravidelným lékařským dohledem, ale neužívají ART, pacienty na ART ale ne ve stavu virové suprese a pacienti, kteří alespoň jedenkrát či dvakrát podstoupili konzultaci s lékařem, ale časem léčbu opustili.
80% pacientů ve velké Británii, kteří jsou ve stavu virové suprese, reprezentuje mnohem vetší objem z celkové populace HIV+, než 77% z HIV pozitivní populace v US, jednoduše proto, že někteří diagnostikovaní pacienti nejsou v péči.
